Co to vlastně znamená ženský princip? Jak se projevuje? Jak ho rozpoznat od jiných principů? Jak ho žít?

Žena cítí a vnímá, co je živé v danou chvíli, kde to žije a kudy jít… Cítí, vnímá, orientuje se na základě propojení vícero vjemů. O citech se diskutovat nedá. Podrobovat je logické analýze rozumu a řešení, zaškatulkování, nebo rozpitvávání a diskuse o tom, co je a není vhodné, city degraduje. Slova poskládaná do logických vzorců ztrácejí výpovědnou hodnotu citu. Příroda, umění, hudba, poezie, pohyb, malba, dotek, milování, krása, lidské vědomí… to jsou cesty k postihnutí a vyjádření citů. Ne k jejich popsání, ale vyjádření. City nejde popsat, jde je vyjádřit.

Tuto kvalitu v sobě nese ženský princip. Prožívání pocitů, jejich vyjadřování a potěšení z citů.

Krása je nezbytná pro naplněný život.Krása se stala artiklem, prodejním a manipulativním. To, co je a není krásné, udává trh. Trendy někdo utváří. Nevznikají samy od sebe. Diktát „ krásy“ je uměle vytvářen. Vnímání krásy a konzumování krásy je veliký rozdíl. Když bytost vnímá, tak poznává sama sebe v interakci s tím, co se právě děje. Její/jeho preference se mění s tím, jak dozrává. Něco se líbí, něco ne a později to může být naopak. Nic není hezké nebo nehezké. Je to takové, jaké to je, a naše schopnost, jestli to vnímáme jako hezké nebo odpudivé, vypovídá o nás samotných, ne o tom objektu. Vypovídá o našem vývoji a neustálé proměně.

Jednou z úloh žití v ženském těle je milovat ho a sdílet jeho krásu se světem právě takovým způsobem, který je pro danou ženu momentálně příjemný a posilující.
Ne nutně způsobem, který je nařízený zvenčí. Ale tím, který se zrodil v ní, v jejím nitru, v jejím vědomí pro teď a tady. Všechno se proměňuje. Tak je to pravdivá krása, podobná té přírodní. Květy, rostliny, kameny, stromy, keře, zvířata žijící volně v přírodě se nesnaží být jinak krásné než jsou. Hlavně svoji (ne)krásu neřeší. Neodvozují od ní svoji (ne)hodnotu.

Nevládnou kortexem jako lidi. Kortex je část mozku, která má pro všechno šuplíček, sbírá informace a třídí je. Orientuje se na základě vlastního vyhodnocení. Tento proces vyhodnocení probíhá na základě připodobnění toho, s čím se potkává, s tím, co už zná. Na stejném principu funguje klasická medicína a její diagnostika. Příznaky pacienta se porovnají s tabulkou dosud známých nemocí a tak kolonka, která je nejblíž = diagnóza. Najednou projevy mají jméno a příslušné léky. Případ vyřešen. Když taková kolonka neexistuje, tak se to jmenuje např. „náhlé úmrtí z neznámých příčin“.

Ženské uvolnění a naplnění proudí z periferií ke středu.
Žena potřebuje naplnit, vyživit až do středu, aby se touha otevřela a žena pocítila sama sebe. Pocítila svou touhu někam vykročit, nebo nevykročit, zůstat, nebo odejít… Nepomáhá jenom mluvit a probírat témata. Naplňování sebe až po okraj, až ke středu, přináší kýžené uvolnění a s ním přicházejí odpovědi z vlastního nitra. Ptát se je potřebné v pravé chvíli a stejně důležité je umět čekat na odpověď. Následně ji rozeznat, když přijde. Většina žen se ptá jednu otázku za druhou a nečeká na odpověď. Ani ji vlastně neočekává, nepočítá s tím, že odpověď přijde. Ventiluje svůj vnitřní tlak pokládáním otázek „jen tak“. Na každou otázku ale vždy přichází odpověď. A jsme odpovědné za to, co známe.

Dokážete slyšet odpovědi na své vnitřní otázky a skutečně je využít v životě na cestě dál a dál k celistvosti?
Přijímání odpovědí, řešení, splnění přání, to všechno je proces. Pokud něco, co chceme, ještě nevíme nebo nemáme, tak je to z důvodu odporu, který v sobě mám vůči přijetí dané kvality. Zhmotnění dané kvality nebo kvalit se může lišit a přecházet od vnitřních kvalit až po hmotné objekty. Podstata je ale stejná. Přijímáme do života něco nového. A na cestě splnění přání se potkáváme s vlastními stíny, které potřebujeme zpracovat, abychom udělali v sobě místo pro novou, kýženou kvalitu.

Hra světla a tmy.
Když paprsek rodičovské lásky osvětlí a přijímá jenom některé projevy dítěte, jenom některou jeho část osobnosti a jinou/ jiné ne, tak vzniká hra světla a tmy. Ta milovaná část dítěte je tzv. světlá a chtěná. Ta tmavá se stává stínem. Např. : Když se dítě podělí o hračky, je hodné – světlo. Když se nepodělí, tak je sobecké – stín. A pak, když si něco přeje, tak to nemusí být schopni přijmout, protože je to jenom pro něj. A to je přeci špatně, to je sobecké…, jak říkali bohové dětství:)

Jinová a jangová žena,
mají různé úkoly v životě a z toho plynoucí odlišný přístup k životu. Pojí je touha být šťastná a naplněná. Zatímco jinová žena udržuje a pečuje o tradice, jangová přináší změnu.

Jinová žena šlechtí tradice,
pečuje o své milované a stará se o hladký běh toho, co považuje za své království. Její láska je pečující, dávající a rozdávající se. Když je takováto žena holčička a je vedena ke kariéře a dravému stylu prosazování se, ubližuje jí to a uzavírá se do sebe. Není to její přirozenost, necítí se v tom dobře, ale proto, že chce potěšit rodiče, snaží se být taková, jakou ji chtějí mít. Sama trpí potichu a přizpůsobí se situacím. Svůj vnitřní svět si nechává pro sebe a potřebuje se s ním zkontaktovat, aby byla znovu celá a šťastná. Cesta vede přes uvolňování smutku a bolesti. Tato žena ctí a vnímá ty základy společenství, pospolitosti, které jsou funkční. Svojí péčí tyto hodnoty podporuje a šlechtí. Je důležitá. Léčení jinové ženy se liší od léčení ženy jangové.

Jangová žena přináší změnu,
je otevřená novému, experimentující a posouvající hranice. Kráčí odvážně životem a setkává se s názorem že je málo ženská. Její energie je individuální, průrazná a neoblomná. Může se na chvíli tvářit jako hodná holčička v šatičkách, ale dlouho jí to nevydrží. Když je v dětství nucena být hodná, tichá a poslušná „jako holky mají být“, tak v ní narůstá vztek a vzdor. Důležité pro tuto ženu je pracovat se svým vztekem a nedůvěrou ke světu, který ji neakceptuje. Tato žena je tady od toho, aby přinášela posun do zatuchlých konceptů a pravidel, aby bourala daná pravidla a přinášela více a více svobody do života všech žen. Je důležitá. Léčení jangové ženy se liší od léčení ženy jinové.

Schopnost rodiče zpracovávat vlastní pocity a komunikovat své potřeby určuje, do jaké míry to dovolí svému dítěti.
Když je matka nevyléčená ze svých dětských dramat, tak bere chování svého dítěte osobně. Není schopna se povznést, ani se podívat na situaci s nadhledem a být milující bez podmínek. Dítě se mračí nebo zlobí a ona to vnímá jako chování namířené proti sobě a rozzlobí se nebo podráždí. Je jedno, jak staré dítě má, jeho chování je pro ní podmínka úspěchu. Nemá ráda, když je dítě nešťastné, rozzlobené, smutné… v nepohodě. Matka je šťastná, když je dítě v pořádku – šťastné a tím pádem je on/ona dobrý rodič. Dítě není v pořádku = nedobrá/ý rodič. Tento přístup vytváří v dítěti nesvobodu v sobě a vzdor vůči rodiči.

Vzdor vůči rodiči / autoritám
umožňuje přežití mnoha dětem. Vzdor zabezpečuje, že se k nám nedostane to, s čím nesouhlasíme, ale jsme s tím propojováni u těch, kteří rozhodují, a tak se chceme vyhranit a vymanit. Nechceme se ztotožnit se vším. Chceme si vybírat a chceme, aby naše volba byla akceptována a počítalo se s ní. Aby dostala váhu v mínění okolí.

Nesvoboda v sobě
se projevuje neschopností poradit si se svými vlastními emocemi. Pokud je dítě podmíněno být ukázkové, tak nemá šanci naučit se žít i se svými méně příjemnými emocemi, zpracovávat je a mít se rád i v negativním rozpoložení. Vzniká tak podmíněná láska k sobě.

Žít všechny pocity, ne jenom ty kýžené.
V dětství se potřebujeme naučit několik důležitých dovedností pro život. Jedním z nich je právě dovednost zpracovávat vlastní pocity. Naučit se žít svůj smutek, hněv i rozčarování, stejně tak ochotně jako radost, smích, překvapení, nadšení… Přijímání celé škály našich pocitů je první krok ke skutečné svobodě. Velikým pomocníkem a tím, kdo u nás skutečně stojí v těchto časech, je rodič. Když rodič dítěti nedovolí vztekat se a nenaučí ho, jak se vztekem pracovat, tak se dítě nebude mít rádo pokaždé, když se nazlobí. Hněv se stane nemilovanou emocí, které se bude chtít vyhnout a bude ji potlačovat do pozadí. Tato schopnost padne do stínu osobnosti. Časem se stane stín silnější a silnější, až přebere vládu a z hodné dívky se stane rebel.

Neprojevené, nepřijaté a vytěsněné části naší osobnosti jsou pořád naší součástí. Nezbavíme se jich, nemůžeme je odstranit. Patří k nám. Když jim nedáme možnost projevit se v nás, nepřijmeme je, tak je bude projevovat za nás někdo jiný. Když vás například dítě ignoruje, když mu něco sdělujete, tak vás to může rozčílit. Co je ale to, co vás rozčílí? Ignorance, nevšímavost? Podívejte se na toto dítě jako na součást sebe a položte si těchto pár otázek: Co ve mně nechce naslouchat? Co ve mně se tváří, že tam nejsem? Nebo, kde bych měl/a být takto „hluchá“? Koho se neoplatí poslouchat? S kým marním svůj čas? Kde jsem ze zvyku, nebo ze zdvořilosti déle, než bych chtěl/a? Kde si nedovolím být ignorant/ka? Zamyslete se nad tím dřív, než spustíte příval výčitek na dítě…

Má se změnit dítě, partner… prostě ten venku a bude líp?

Rodiče s nevyléčeným vnitřním dítětem zneužívají své moci nad dětmi, ani o tom nevědí. Chtějí od dítěte, aby se změnilo a aby se chovalo správně = pak se rodič cítí jako dobrý rodič. Tento postoj je emocionální zneužívání, které má na dítě podobný dopad jako zneužívání fyzické. Rodič dělá dítě zodpovědné za svůj emoční stav skrze svoji vyřčenou nebo tichou podmínku: “Chovej se takto nebo takto a vše bude v pořádku.“

Dítě tady není od toho, aby se chovalo tak, jak si přeje rodič.
Pokud je k tomu nuceno, nemůže se volně rozvíjet a procházet všemi důležitými fázemi svého rozvoje. Někde zakrní a někde zůstane úplně uzamčeno v sobě. Když je dívka pořád komandována a není ji umožněno projevit skutečné pocity a své cítění, tak se nenaučí ctít sama sebe a svoje prožívání. Když bude poslouchat od rodičů: proč jsi taková a ne taková… bude v dospělosti lehce manipulovatelná v partnerství. Sebemenší záchvěv nespokojenosti u jejího partnera ji rozhodí a bude se cítit špatná a zodpovědná za jeho stav.

Žena je zodpovědná sama za sebe a s city a pocity partnera je potřeba zacházet s úctou a respektem, ale ne je brát na sebe a trápit kvůli tomu samu sebe. Vztah je vždy o těch, kteří jsou v něm zainteresovaní a mají na něm rovný podíl tvorby – vědomé nebo nevědomé. Proto je důležité, aby ženy poznaly hodnotu svého úhlu pohledu, svých citů a pocitů. Aby si nenechaly namluvit, že ony jsou všemu na vině a potřebují se změnit. Nebo neuvěřily iluzi, že vztah je na nich samotných a že to všechno musí zvládnout samy. Nebo že nic nezmůžou a partner je bůh a má nad nimi moc.

Extrémy prožitků vedou do zdravého středu, kde jsme sami sebou.
Žena je zodpovědná sama za sebe. Žena je přítomná sama v sobě. Žena je přijímána sama sebou. Žena je vyživována sama sebou. Žena je milována sama sebou. A pak i ostatními. Tak jak miluje sebe, milují ji ostatní. Proto, jestli máte dcery, milujte je úplně. A to tím, že budete milovat úplně samy sebe, se vším, i s tím, co bylo ve vás dosud uvězněno v okovech.

Nejste zodpovědné za to, jak se cítí maminka, tatínek nebo manžel.
Nenechte si to už nikdy namluvit, nebo se o tom sama přesvědčovat. Je to iluze, skrze kterou jste manipulovatelná. Jste zodpovědná jenom za to, jak se cítíte vy sama. Dokázat se neobviňovat a naopak milovat sama sebe i v situacích, kdy blízcí nevykazují známky štěstí a spokojenosti, je důležité umění. Usmívat se, když svítí slunce a daří se je důležité… usmívat se a být v klidu i za deštivého počasí a uprostřed nezdarů, to je taky důležité umění. Umění, které se vyplatí.

Léčení ženství se neděje hromadně.
Žena se mění postupně a léčí se hlavně ve své samotě. V čase, který věnuje sama sobě. V čase, kdy se cítí, kdy se líbí sama sobě, kdy si věnuje pozornost – láskyplnou pozornost, která vyživuje inteligenci jejího těla a dává ten pravý obraz sebelásky inteligenci jejího DNA. Žena je fenomén hodný úcty, času a pozornosti.

Mnoho žen touží po pozornosti a laskavém pochopení, ale zároveň si tyto kvality samy neumějí dopřávat. Když je jimi někdo zahrnuje zvenčí, tak je neumí přijmout. Protože to, co si nedopřáváme samy, jen s těží přijímáme od jiných.

To, co nás skutečně vyživuje je to, co si dokážeme dát samy sobě.
Proto je tak důležitá sebeláska ženy k sobě. Nerodí se na kafi s kámoškou, ani v rozhovorech o jiných lidech, slevách a stěžování si na muže. Rodí se jinde. Hlouběji, než je frekvence myšlenek sjíždějících mozek velikou rychlostí. Hlouběji, než jsou přesvědčení o tom, jaké bychom měly být, abychom se líbily. Hlouběji, než programy z dětství. Dál, než je naše představa o štěstí. Jinak, než nám lhali.

Sebeláska se rodí v tichu a v pozornosti vlastního nitra.
V čase, kdy si dáváme pozornost, kdy věnujeme čas svému tělu, svým žlázám, svým vášním, smíchu, vzdychání, potěšení jen tak. V cítění se dobře, bez ohledu na to, co se děje. V rozvíjení smyslu pro to, co je skutečně podstatné. V uctění sebe sama. V uzdravování sebe sama na všech úrovních.

Ženský princip zajímá, jak se cítíš, ne to, co si o tom myslíš.
Jeho projevy nejsou logické ani přímočaré. Jsou jako život – živé. Nemají hranice ani pravidla. Jdou skrze prostor mezi tóny, do ticha věčnosti a lásky.

Terapeutické postupy mají ženu osvobozovat, ne ji učit kontrole nad sebou.
Ženskost se potřebuje poznat sama v sobě. Není na ni šablona. Projevováním se poznává sama sebe.
Cítit sama sebe je podstatné pro život ženy. Cítit se a být v souladu se sebou. Rozumu je přisuzována příliš velká důležitost a to na úkor citů. Ženský svět tím trpí. Cítění nemá hranice.

ZnovuZrození Ženy,
tak se jmenují semináře, na kterých se věnujeme uzdravování ženskosti v ženách. Přepisu limbického otisku, který ženu kontroluje zevnitř. Praktikám, které si žena odnáší domů, do svého světa, aby se jim věnovala, a tak se postupně stávala svobodnější, volnější a svá.

Protože na ženské cestě je důležitější se cítit dobře, než být dobrá… 🙂

Zuzana Hozhoni, http://hozhoni.eu/



Súvisiace články:


(Prečítané 283 krát, 1 dnes)
 

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *