google27eaa3905ca3fee3.html

Z deníku chlapce, který viděl pravdu

Autor Dátum 12. apríla 2018

21. května
Když přišel tatínek dnes večer domů, četl jsem si Pickwickovu Kroniku od Charlese Dickense, kterou jsem objevil v salóně. Ale tatínek mi ji sebral, protože říkal, že bych se z ní mohl naučit spoustu nepěkných slov, a dal mi místo ní z poličky jinou knížku, něco od Waltera Scotta. To mě otrávilo, protože jsem v ní viděl obrázky, jak se lidi navzájem zabíjejí, a to se mi moc nelíbí, i když to tatínkovi nemůžu říct.

Rád bych věděl, proč lidi, kteří píšou příběhy, je vždycky chtějí mít o tom, jak se někdo pere nebo někoho probodává mečem, protože to je špinavost, a k čemu to vlastně je? Kromě toho z knih, kde umírají lidi, se mi chce vždycky brečet, i když vím, že je to hloupé, protože vím, že nezemřou doopravdy.

Dědeček a babička a strýček Willie vypadají teď, když je vidím (jako duchy), mnohem líp než před tím (když byli „na zemi“ )… Právě když jsem to dopsal, tak jsem z ničeho nic uviděl dědečka, jak tu stojí a pokyvuje hlavou a říká: „To je pravda, hochu, a jsme také mnohem šťastnější.“ A potom řekl: „Vytrvej v tom psaní, synku, a zapiš moje slova, jednoho dne se deník vydá a pomůže osvětlit tmu. A ne abys zapomněl, co ti tvůj dědeček řekl!“ Potom odešel. Nevím sice, co myslel tím osvětlováním tmy, ale v psaní deníku teda vytrvám, to ano.

22. května
Dnes přijela na pár dní sestřenka Agnes, protože maminka musí jet domů sehnat novou kuchařku, takže se o mě bude starat ona, než se maminka vrátí, a potom pojedeme všichni společně domů. Sestřenku Agnes mám rád, moc hezky voní. Na den přijela teta Jane s Mildred. Po obědě jsme šli s Mildred sami na pobřeží, tak jsem jí řekl, že uvidí roztomilé skřítky. Ale když jsme tam přišli, říkala, že je nevidí, a že jsem hloupý osel. Myslím, že Mildred musí mít něco s očima, protože tam skřítci byli normálně jako jindy…

Mildred mi u vody říkala, že tetu Jane prostě k smrti nenávidí, a že je to stará zlá dračice. Povídala, že jednou u svačiny řekla: „Až
vyrostu, tak budu herečkou.“ A teta Jane se strašlivě rozzlobila a řekla, že jestliže něco takovýho ještě někdy poznamená v jejím domě, bude to muset nahlásit mamince. Říkala, že všechny herečky jsou hříšné a zkažené ženské, a že žádná dáma by nikdy herečkou být nechtěla. To Mildred tak naštvalo, že se už vůbec neovládla a řekla: „Tak dobře, já teda nechci být žádná dáma.“ No a teta Jane ji poslala za odmlouvání do jejího pokoje. Myslím, že je teta Jane nespravedlivá, protože tatínek mi říkal, že Shakespeare, který psal hry, byl jeden z nejchytřejších lidí, kteří kdy žili. Ale k čemu by bylo dobré psát hry, kdyby bylo hříšný je hrát? Rád bych věděl, co by na to řekl Ježíš.

25. května
Dneska ráno maminka odjížděla a já jsem byl zrovna na pobřeží, tak jsem se s ní nemusel loučit. To jsem byl rád. Takže teď mám
sestřenku Agnes celou pro sebe. Bydlí tady taky divně vypadající ženská, jmenuje se slečna Keksová – to je legrační, že? Má vlasy
ostříhané na krátko, tatínek by řekl „na ježka“ , a mluví mužským hlasem a má v sobě starého pána (rozuměj ve své auře). Říkal jsem si, že je to dost divný, a tak když jsme i se sestřenkou Agnes seděli před svačinou v salónku, zeptal jsem se „Proč se na vás lepí ten starý pán?“ A ona vyskočila a řekla „Chraň bůh! Co tím ten chlapec myslí?“ A sestřenka Agnes celá zčervenala, jako kdybych řekl něco neslušnýho, a jakoby se zasmála (z rozpaků.) A tak jsem si řekl, že bude lepší, když paní Keksové řeknu, že má ten starý pán zvláštní šaty, trochu jako má na obrázcích pan Pickwick, ale že nevypadá tak vesele, a že má škaredé rudé znamení (jizvu) na tváři.

„Dobrý bože!“ vykřikla ona, „To je přece pan…“ a řekla jméno, které si nepamatuju. Potom se tvářila ustaraně a koukala na mě, jako by chtěla něco říct, ale nakonec si to rozmyslela a řekla, že si jde před svačinou umýt ruce nebo něco takového, a odešla. Když byla pryč, teta Agnes se zeptala: „Co tě to napadlo říkat té dámě takové věci? Myslím, že se jí to moc dotklo. Kromě toho to byly moc divné řeči. Nevím, co si lidé pomyslí, když budeš říkat takové podivnosti.“ Tak jsem se zeptal: „No vždyť to byla pravda, tak proč bych neměl?“ „Protože mám strach, že se jednoho krásného dne dostaneš do potíží,“ řekla. Ale moc se nezlobila, tak jsem si z  toho nic nedělal. (Odborně řečeno slečna Keksová byla posedlá duchem starého pána, který opanoval její auru a měl nad ní do  značné míry moc. Teď když mám tento text před sebou, tak si vybavuji, že měla hluboký hlas, nosila šaty v pánském stylu a vždy seděla doširoka rozkročená s rukama na kolenou. Ta posedlost toto vysvětluje, i když kdyby žila dnes, byly by její zvláštnosti pravděpodobně připisovány lesbickým sklonům.)

26. května
Zrovna jsem pozoroval Williama, milého zahradníka, který říká, že je všechno zvláštní, když přišla slečna Keksová, a řekla, že se právě chystá na procházku, a jestli nechci jít s ní. Tak jsem musel říct, že jo, abych nebyl neslušný. Když jsme došli na pobřeží, sedli jsme si do krásně vyhřátého písku, a ona řekla: „Pověz mi, jak ses dozvěděl o tom starém pánovi?“ Tak jsem jí řekl, že vidím jeho tvář v jejích světlech. Potom se mě zeptala, co myslím tím „v jejích světlech“ , což mě moc překvapilo, protože ta stará dáma není slepá a ani nenosí brejle. Tak jsem řekl: „No mluvím přece o barvách, co je mají lidi okolo sebe.“ A ona řekla: „Jaké barvy? Nikdy jsem o tom neslyšela.“ To se mi zdálo moc divný a řekl jsem jí, že musí být krátkozraká. Ale ona říkala, že není, a to se mi zdálo tak zvláštní, že jsem si pro sebe pomyslel, co to proboha se všemi je?

A pak jsem řekl: „Jednou jste moc stonala, že jo?“ A ona řekla: „Ano, jak to víš?“ „Nevím, ale vím to.“ A vím, že jednou jste měla milého a měla jste si ho vzít, ale on předtím někam hrozně daleko odjel, a něco se mu stalo, a už se nevrátil.“ Vypadalo to, že z toho dočista oněměla, a pak řekla: „Na mou duši, ty musíš být jasnovidec.“ Ale protože jsem nerozuměl, co tím myslela, řekla, že lidi,
co jsou jasnovidní, vědí věci, aniž jim je někdo poví. A tak jsem jí řekl: „Promiňte, slečno Keksová,“ – nejraděj bych jí z legrace říkal slečno Sušenková – „ale myslím, že se pletete, protože je opravdu spousta věcí, který neznám, a musím se ptát tatínka nebo slečny Griffinové. Musel jsem se jí třeba zeptat, co je to obřízka, a o co nemám žádat manželku bližního svého, a na moc jiných věcí z Bible.“ Zdálo se, že to slečnu Keksovou rozesmálo, a řekla: „Já nemyslím takové věci, myslím věci, které se staly, třeba že jsem byla nemocná.“ Pak vyndala z brašny zvláštní starou fotografii a zeptala se: „Víš, kdo to je?“ Tak jsem řekl: „To je přece ten starý pán.“ A ona řekla: „Přesně tak.“ A potom mi dala šest pencí na lízátka, a řekla, že bychom se měli vrátit, aby neměla sestřenka Agnes starost, co se mnou je. A tak to skončilo.

29. května
Maminka našla novou kuchařku, a tak se zase vrátila. Ale měl jsem potíže, protože slečna Keksová šla, a všechno na mě mamince pověděla, a maminka se moc zlobila, a řekla: „Já už opravdu nevím, co mám s tebou dál dělat. Jestli se ještě bude něco podobného opakovat, otec ti bude muset nařezat.“ (Za několik let jsem se od sestřenky Agnes, která se zajímala o spiritualismus, dozvěděl, že na mě slečna Keksová „nežalovala“ , ale pouze matce řekla, že má výjimečného syna, který je zjevně obdařen jasnovidností. Ovšem místo toho, aby se cítila polichocena, byla má zbožná a konvenční matka zděšena.) Maminka mě na hodinu zamkla v ložnici, protože jsem byl na slečnu Keksovou drzý a protože jsem jí neměl nic říkat o tom starém pánovi. Ale moc mi to nevadilo, protože když jsem tam byl, tak jsem zase viděl Ježíše…

—

Text je z knihy:

Chlapec, který viděl pravdu

Tento pôvodne intímny denník reálneho človeka, ktorý žil v Anglicku na prelome 19. a 20. storočia, bol neskôr vydaný knižne pod názvomChlapec, ktorý videl pravdu. Jedná sa o zápisky chlapca, ktorý malod narodenia schopnosť vidieť auru, duchov a iné bežnému človeku nedostupné veci.

Z viacerých hľadísk ide o unikátnu publikáciu: podáva totiž živé svedectvo o záhadách ľudskej existencie a súčasne je svedectvom danej doby a prostredia. A v neposlednom rade je to ozaj vydarené literárne dielko: text bol redakčne upravený len minimálne, tak, aby ostal zachovaný autentický štýl písania malého chlapca, charakteristický úprimnou prostotou, veľmi bystrým umom, skvelým pozorovateľským talentom a nevinným, takmer neúmyselným zmyslom pre humor. Výsledkom je nesmierne zábavné čítanie, vtipná zmes ezoteriky a humoru.

Kniha obsahuje aj niekoľko výkladových pasáží: ako to funguje vo svete duchov; o karme a reinkarnácii; o náboženstve a ďalšie. Záverečnú časť tvorí niekoľko záznamov z autorovej dospelosti, kedy už bol skúseným a v istých kruhoch známym okultistom.

Na motív tohoto diela vzniklo aj úspešné rovnomenné divadelné predstavenie známej českej herečky a duchovnej sprievodkyne Gabriely Filippi, s ktorým pravidelne vystupuje v Čechách i na Slovensku.

Pôvodná cena: 7.90 EUR, Naša cena: 7.27 EUR, Zľava: 8.00 %

foto: https://pixabay.com/

Súvisiace články:

 

(Prečítané 305 krát, 1 dnes)
 

Comments are closed.

  • Nájdete nás aj na facebooku: