OSHO – O ženách a bolesti

Chalíl Džibrán – libanonský malíř, básník a spisovatel

V knize Prorok autora Chalíla Džibrána žena žádá Mustafu, aby hovořil o bolesti:

Pak pravila jedna z žen: Promluv k nám o bolesti.

A on řekl: Vaše bolest je praskáním skořepiny, která uzavírá vaše poznání. Tak jak musí prasknout pecka plodu, aby se jádro mohlo dostat na slunce, tak vy musíte poznat bolest. Kdybyste dokázali udržet svá srdce v údivu nad každodenními zázraky svého života, vaše bolest by se nezdála být méně hodná podivu než vaše radost; a přijímali byste proměny svého srdce stejně, jak jste vždy přijímali proměny ročních dob plynoucích nad vašimi poli. A s jasnou myslí byste bděli v zimách svého soužení. Mnoho ze své bolesti jste si zvolili sami. A lék, kterým vaše choré já léčí lékař, jenž je ve vás, je trpký. Proto důvěřujte lékaři a pijte jeho lék mlčky a pokojně. Neboť jeho ruka, ač těžká a tvrdá, je vedena jemnou rukou Neviditelného, a číše, kterou podává, ač pálí na vašich rtech, byla vytvořena z hlíny, již Hrnčíř zvlhčil svými svatými slzami.“

Vypadá to velmi obtížně, dokonce i pro člověka formátu Chalíla Džibrána, zapomenout na hluboce zakořeněný mužský šovinistický postoj. Říkám to proto, že prohlášení, která se Mustafa chystá učinit, jsou svým způsobem správná – ale stále postrádají to nejpodstatnější. Mustafa zapomíná, že tuto otázku vznesla žena, a jeho odpověď byla velmi obecná, použitelná pro muže i ženu. Ale pravdou je, že bolest a trápení, kterými si ženy celého světa prošly, jsou tisícinásobně větší, než muž kdy poznal. To je důvodem, proč říkám, že Mustafa zodpověděl otázku, ale neodpověděl tazateli. A není-li tazateli odpovězeno, otázka zůstane povrchní – ať už to zní jakkoliv hluboce… Odpověď vypadá vědecky, filozoficky. Nemá však to pochopení pro to, co muž udělal ženě – a není to otázka jednoho dne, ale tisíců let. Což dokonce ani nezmínil. Naopak pokračuje v tomtéž, co dělají kazatelé a politici neustále – v utěšování. Za krásnými slovíčky není nic víc než utěšování. A utěšování nemůže nahradit pravdu.

A žena mluvila… Není zvláštní, že z celého davu se ani jeden muž nezeptá na bolest? Je to jenom náhoda? Ne, v žádném případě ne. „Řekni nám o bolesti“ – položit tuto otázku opravdu přísluší ženě. Protože jen žena ví, kolik jizev si s sebou nese, kolik otroctví – fyzického, psychického i duchovního – si vytrpěla a stále jím trpí. Žena je zraněna v nejhlubší podstatě svého bytí. Žádný muž nemůže vědět, jak hluboká je bolest, která do vás může vejít, zničit vaši důstojnost, vaši hrdost, celé vaše lidství.

Mustafa řekl: „Vaše bolest je praskáním skořepiny, která uzavírá vaše poznání.“ Velmi chudé prohlášení – tak povrchní, že jsem se někdy za Chalíla Džibrána styděl. Tohle mohl říct každý trouba. Tohle není hodno Chalíla Džibrána: „Vaše bolest je praskáním skořepiny, která uzavírá vaše poznání.“ Je to velmi jednoduché a obecné prohlášení. „Jako musí prasknout pecka plodu, aby se jádro mohlo dostat na slunce, tak vy musíte poznat bolest.“ Tohle prohlášení nesnáším. Podporuje to myšlenku, že musíte prožít bolest. Je to jen otřepaná fráze, ne skutečná pravda. Je to velmi konkrétní – semínko musí vyrůst skrz velké utrpení, ale pokud semínko umírá utrpení, strom nikdy nevyroste, ohromné listoví a krása květů nikdy nevzniknou. Ale kdo si bude pamatovat semínko a jeho odvahu zemřít, aby se mohlo zrodit něco neznámého? A stejná je pravda, když… „skořepina, která uzavírá vaše poznání“… prostupuje skrz utrpení, proráží dolů, osvobodí vaše poznání, pak ucítíte určitou bolest. Ale co je vlastně skořepina? Je to způsob, jakým básníci unikali ukřižování; měl tedy vysvětlit, co skořepina je: veškeré znalosti, všechny vaše návyky, celý proces vaší výchovy, vašeho vzdělání, společnosti a civilizace – to vše vytváří skořepinu, která vás a vaše porozumění uchovává ve vězení. Ale on nezmiňuje jediné slovo, které by znamenalo „skořepinu“.

Buddha je muž, jeho velcí žáci – Mahakashyap, Sáriputta, Moggalayan – všichni jsou muži. Nebyla to jednoduše žena, kdo mohl být pozvednut k témuž samému vědomí? Ale sám Buddha toto zasvěcení ženám nedopřál, jako by byly druhem ne lidské rasy, ale nějakého polozvířecího státu. Proč se s nimi otravovat? Nechme je nejprve dosáhnout mužství. Prohlášením Buddhy je, že muž je křižovatkou, od níž můžete jít kamkoliv – k osvícení, k naprosté svobodě. Ale ženu vůbec nezmiňuje. Ona není křižovatkou, je jen tmavou ulicí, kam obecní zastupitelstvo ani nepostaví lampy; nevede nikam. Muž je dálnice. A tak nechme ženu přijít na dálnici, nechme ji stát se mužem, aby se narodila v mužském těle – potom existuje možnost, že se stane osvícenou.

Jak říká Mustafa… „tak vy musíte poznat bolest“ – ale proč? Pokud se žena nemůže stát osvícenou, proč by si měla projít bolestí? Žena není zlato, aby procházela ohněm a byla ryzejší. „A kdybyste mohli….“ To je pravda, ale pravda někdy může být velmi nebezpečná a dvousečná zbraň. Na jedné straně chrání, na straně druhé ničí. Je pravda, že pokud si uchováte ve svých očích zázrak, budete překvapeni, když zjistíte, že dokonce i bolest má svou vlastní sladkou příchuť, svůj vlastní zázrak, svou vlastní radost. Není méně úžasná než radost sama. Ale zvláštní je, že je to vždycky žena, kdo je více jako dítě, ne muž. Muž ví vždycky všechno – a co je to vlastně vědění? Vědění je jen způsobem, jak se zbavit zázraku. Veškerá věda se snaží demystifikovat existenci a slovem „věda“ myslíme vědění. A je velmi jednoduchým faktem, že čím více víte, tím méně se podivujete… Jak stárnete, ztrácíte citlivost na zázrak a víc a víc hloupnete. Ale důvodem pro tohle všechno je, že nyní víte všechno. Nevíte nic, ale vaše mysli je nyní plná vypůjčených znalostí. A nikdy byste si nemysleli, že vespod není nic kromě tmy a neznalosti…

Proč otázka vznikla v hlavě ženě, a ne muži?

Mustafa nezmínil skutečnost, že ženy zůstávají dětmi více, než je tomu u mužů. Je to součástí jejich krásy – jejich nevinnosti, ale ony to nevědí. Muž jim totiž nikdy nedovolil něco vědět. Znají jen drobné věci – o údržbě domu a kuchyně, péči o manžela a děti – ale tohle nejsou věci, kterým se mohou vyhnout… Tohle nejsou ohromné znalosti, mohou být jednoduše ignorovány.

To je důvodem toho, že kdykoliv ke mně přijde žena a poslouchá mě, poslouchá mě hlouběji, důvěrněji, láskyplněji. Ale když ke mně poprvé přijde muž, je velmi odolný, ostražitý, bojí se, že ho můžu ovlivnit nebo zranit, pokud jeho znalost nepodpořím. Případně je-li vychytralý, pokračuje s interpretací všeho, co bylo řečeno, vzhledem ke svým vlastním znalostem a řekne: „To všechno vím – nebylo to nic nového.“ Tohle je způsob, jak ochránit jeho ego, jak ochránit jeho tvrdou skořápku. A pokud se tato skořápka rozbije a vy zjistíte, že přemýšlíte jako dítě, není pro vaši existenci žádná možnost zůstat v místě, které známe jako duši – skutečné bytí.

Tohle je moje zkušenost z celého světa – že žena poslouchá a v jejích očích uvidíte záblesk zázraku. Není to jen na povrchu, kořeny jsou hluboko v srdci. Ale Chalíl Džibrán tuto skutečnost nezmiňuje, ačkoliv otázku položila žena. Ve skutečnosti je muž dokonce tak zbabělý, že se bojí klást otázky, protože vaše otázky dokazují neznalost. Ty nejlepší otázky v Prorokovi položila žena – o lásce, manželství, dětech, bolesti – jsou věrohodné a opravdové. Nejsou o bohu ani o filozofických systémech, ale o životě samotném. Nemají vypadat jako úžasné otázky, ale opravdu těmi nejúžasnějšími otázkami jsou; a osoba, která je může vyřešit, vstoupila do nového světa. Ale Mustafa odpovídá, jako by otázku položil kdokoliv, nějaký XYZ – neodpovídá tazateli. A můj přístup je takový, že opravdovou otázkou je tazatel…

Proč otázka vznikla v hlavě ženě, a ne muži? Protože žena trpí otroctvím, žena trpí ponížením, trpí ekonomickou závislostí, a především trpí neustálým stavem gravidity. Po staletí žila v bolesti a bolesti a bolesti. Rostoucí miminko uvnitř jí samotné jí nedovolí jíst, neustále jí je na zvracení, případně i zvrací. Jakmile miminko doroste do devíti měsíců, narození dítěte je téměř smrtí ženy. A když ještě ani není osvobozená od jednoho těhotenství, je její manžel připraven na to další těhotenství. Vypadá to, jako by jedinou funkcí ženy bylo produkovat davy. A jaká je funkce muže? On se její bolesti neúčastní. Žena trpí devět měsíců, trpí při narození dítěte – a co dělá muž? Co se týká mužské zainteresovanosti, jednoduše využívá ženu jako objekt k naplnění své touhy a sexuality. Vůbec ho nezajímá, jaké následky to bude mít pro ženu. A tak pokračuje ve svém: „Miluji tě.“ Kdyby ji byl opravdu miloval, svět by nebyl přelidněný. Jeho slovo „láska“ je úplně prázdné. Chová se k ní jako k dobytku. „A přijímali byste proměny svého srdce stejně, jak jste vždy přijímali proměny ročních dob plynoucích nad vašimi poli.“ To je pravda, ale ne absolutně. Pokud zapomenete na tazatele, pak to pravda je. Ale pokud na něj nezapomenete, pravda to není. Je to pravda jen jako filozofické prohlášení.

„A přijímali byste proměny svého srdce…“ Někdy je to potěšení, někdy bolest, někdy je to jen lhostejnost – žádná bolest, žádné potěšení. Říká: „A přijímali byste proměny svého srdce stejně, jak jste vždy přijímali proměny ročních dob plynoucích nad vašimi poli…“ Bereme-li to povrchně, pak je to pravda. Přijetí čehokoliv vám dává určitý mír, určitý klid. Nemusíte si příliš dělat starosti, víte, že i tohle přejde. Ale co je sem vztažena i žena, je zde rozdíl. Žena žije trvale v jednom období – bolest a bolest. Období se nemění s příchodem léta a zimy či deště.

Život ženy je opravdu těžký. V dnešní době to není tak zlé, ale jen ve vyspělých zemích. Osmdesát procent obyvatel Indie žije ve vesnicích, kde uvidíte ty opravdové útrapy, kterými žena prochází. Procházela těmito strastmi již po staletí, a období se tedy nemění. Když se podíváte na tuto skutečnost, pak se toto prohlášení stává protirevolučním, toto prohlášení se stává útěchou: „Přijměte od mužů otroctví, přijměte od mužů muka.“… Žena žila v této bolesti… a Mustafa úplně zapomíná, kdo klade otázku. Je možné přijmout změnu období, ale ne tisíce let otroctví. To období se nemění… Žena potřebuje vzpouru, ne přijetí.

Žena potřebuje vzpouru, ne přijetí

Muž je tím nejchlípnějším zvířetem na Zemi. Každé zvíře má období, kdy se samci začnou zajímat o samice. Někdy toto období trvá jen několik týdnu, někdy měsíc či dva a pak na celý zbytek roku zapomenou na sex, zapomenou na rozmnožování. To je důvodem, proč nejsou přemnožení. Pouze u muže trvá toto období, jak je rok dlouhý, a pokud je Američan, myslí na sex v noci, myslí na sex ráno. A vy žádáte ženu, aby přijala bolest? Já vás nemůžu žádat, abyste přijali takovou bolest – tato bolest vám byla vnucena ostatními. Vy potřebujete vzpouru. „A s jasnou myslí byste bděli v zimách svého soužení.“ Proč? Pokud to můžeme změnit, proč bychom se měli dívat? Díváme se jen na to, co nemůžeme změnit. Díváme se jen na to, co je přirozené – abychom toho byli svědkem. Ale to je jen poetická vychytralost. Krásná slova: „a s jasnou myslí…“

Dívejte se na vše, co je přirozené, s jasnou myslí a bojujte proti všemu utrpení, které je vám kýmkoliv způsobeno. Ať je to muž či žena, ať je to otec či matka, ať je to kazatel či profesor, ať je to vláda či společnosti – bojujte! Pokud nemáte odbojnou mysl, nejste v pravém smyslu slova naživu. „Mnoho ze své bolesti jste si zvolili sami.“ – To je pravda. Všechno vaše neštěstí, všechna vaše bolest… většina z toho není způsobena ostatními. Proti tomu, co je způsobeno ostatními, proti tomu bojujte, ale to, co jste si vybrali sami – to nechte být. Není třeba se dívat. Jen pokud porozumíte tomu, že „všechno jste si způsobili sami“, pak to stačí – můžete to nechat být. Nechte ostatní, ať se dívají, jak to všechno odhazujete. Jakmile vás uvidí to odhazovat, možná to také pochopí. Proč zbytečně trpět? Vaše žárlivost, váš strach, vaše lakota – to všechno vám přináší bolest. Vaše ambice – všechny vám přináší bolest. A všechny jste si vybrali sami.

„A lék, kterým vaše choré Já léčí lékař, jenž je ve vás, je trpký.“  A znovu přichází zpět, aby vás utěšil. Nedělá žádné rozdíly. Jsou bolesti, které způsobili ostatní – proti těm bojujte. A jsou bolesti, jež jsou přirozené – prožijte je a prožijte je v poklidu, protože lék, kterým vaše choré Já léčí lékař, jenž je ve vás, je trpký. „Proto důvěřujte lékaři a pijte jeho lék mlčky a pokojně.“  Ale nezapomeňte, že jde o lékaře – ne o manžela, ne o vládu. Ti vám způsobují bolest, ale neléčí vás, ničí vás, likvidují vás. Protože čím více jste zničeni, tím jednodušeji vás mohou ovládnout. Pak už neexistuje žádná obava z vaší vzpoury. Tak pamatujte, kdo je lékař. Příroda léčí, čas léčí – a vy jednoduše čekáte, prožíváte. Ale ujasněte si, co je přírodní a co je umělé. „Neboť jeho ruka, ač těžká a tvrdá, je vedena jemnou rukou Neviditelného a číše, kterou podává, ač pálí na vašich rtech, byla vytvořena z hlíny, již Hrnčíř zvlhčil svými svatými slzami.“ Cokoliv je přirozené, proti tomu není možný žádný odpor – pak nebuďte ubozí, přijměte to s vděčností. Je to neviditelná boží ruka, která vás chce léčit, jež vás chce přivést k vyššímu stavu vědomí. Ale cokoliv je nepřirozené… Podvolení se jakémukoliv druhu otroctví ničí vaši duši. Je lepší zemřít než žít jako otrok.

—

Článek je úryvek z knihy:

Osho – O ženách – Slávny mystik odpovedá na otázky týkajúce sa týchto tém: žena-muž, feminizmus, sexualita, homosexualita, manželstvo, láska, vzťah, materstvo.

Súvisiace články:

• – O ženách – OSHO

•  – O nepřítomných mužích a naštvaných ženách

•  – Osho – Učení o sexu

•  – Osho: O vztazích

•  – Krásna, skvelá, úžasná … žena

•  – Mít svá křídla připravená 

•  – O tom, proč je moudré uctívat ženy

•  – Kedy žena vo vzťahu stráca svoju silu a sebavedomie

•  – Šanca ukrytá v partnerskej kríze 

•  – Nevera je mýtus, ktorý vymysleli duševne chorí ľudia

•  – LÁSKA S LÁSKOU NESOUTĚŽÍ

•  – Tantra, probouzení divoké ženy…a co dál?