Velcí kluci nepláčou, hodné holčičky nekřičí

Láska, účast, laskavost – všechny ty krásné kvality mají příchuť ženskosti. A pak jsou tu mužské kvality, kvality válečníka, odvaha. Tvrdé kvality; muž musí být jako ocel. Protože mužské kvality se vyvinuly ve válce a ženské kvality se vyvinuly doma s manželem a dětmi, žena žila v totálně odlišném světě. Muž žil v neustálém boji; v posledních třech tisících letech na zemi proběhlo pět tisíc válek – jako by zabíjení bylo jejich jediným povoláním. Svět žije rozdělen na dvě části. Muž si vytvořil svůj svět, zatímco žena žije ve stínu a vytvořila si v tomto stínu svůj vlastní svět. Je to velmi nešťastné – protože muž a žena, aby byli celiství, musí mít všechny kvality společné. Muž i žena by měli být oba jemní jako okvětní lístek růže a zároveň tvrdí jako meč, takže kdykoli se naskytne příležitost a kdykoli si to vyžaduje situace, mohou přiměřeně reagovat. Pokud situace vyžaduje, abyste byli jako meč, jste připraveni; pokud si situace vyžaduje, abyste byli jako okvětní lístek, jste také připraveni. Díky vaší pružnosti pohybovat se mezi okvětním lístkem růže a mečem budete žít bohatší život – a nejen mezi těmito dvěma kvalitami, ale mezi všemi kvalitami. Muž a žena jsou dvě části celku; jejich svět by měl být také jeden celek a měli by sdílet všechny kvality bez jakéhokoli rozlišování. Žádné kvality by neměly být označeny jako mužské a žádné jako ženské, maskulinní a femininní. Když někomu přiřknete pouze maskulinní kvality, ztratí tento člověk ve svém životě spoustu věcí. Bude bez šťávy, fádní, tvrdý, téměř mrtvý. A žena, která zcela zapomene, jak být tvrdá, jak být rebelka, se nevyhnutelně stane otrokyní, protože bude mít pouze jemné vlastnosti. Žádná růže nedokáže bojovat s mečem, protože bude rozmačkána, zabita, zničena.

Ale od samého začátku děti učíme. Pokud si chce malý chlapec hrát s panenkami jako dívky, okamžitě ho zastavíme: „Styď se; jsi chlapec, jsi muž, nebuď jako holka.“ A když chce dívka vylézt na strom, okamžitě ji zastavíme: „To se pro dámu nesluší, šplhat na stromy, to je pro chlapce. Hned slez dolů!“ Od samého začátku začneme rozdělovat muže a ženy na dvě části. Oba trpí, protože lezení na stromy může bavit každého a neměla by o to přijít žádná žena. Být na vrcholu stromu, když vítr silně fouká, na slunci, se zpěvem ptáků… pokud jste se do tohoto bodu dosud nedostali, o něco přicházíte. A jenom proto, že jste dívka? To je divné: milovat dobrodružství, šplhat po horách, plavit se po oceánu, to by vám nemělo být zapovězeno jen proto, že jste dívka, protože v tomto vzrušení je něco spirituálního. Chlapci by se nemělo bránit, když chce plakat. Ale on nemůže, bráníme mu – slzy jsou jen pro holky: „Jsi chlap; chovej se jako chlap!“ Slzy jsou přece tak nádherný zážitek. V hlubokém smutku nebo velké radosti, kdykoli něčím přetékáme, to slzy pomohou vyjádřit. Ale pokud se slzy potlačí kdykoli, když chtějí něco projevit, potlačuje se také hluboký smutek nebo velká radost. A pamatujte si dobře, že příroda nestvořila žádné rozdíly. Dala muži i ženě slzné žlázy stejné velikosti. Ale pokud jste muž a pláčete, někdo vás pak odsoudí: „Chováš se jako ženská.“ Měli byste říct: „Co můžu dělat? Příroda mě vybavila slznými žlázami. Příroda se chová jako žena. Nemůžu za to, prostě jen užívám svou přirozenost. Na slzy mám právo.“ Všechny kvality by měly být k dispozici pro všechny.

Jsou muži, kteří nejsou schopni milovat, protože v nich byly pěstovány speciální kvality: „Musíš být tvrdý, musíš být soutěživý. Nemůžeš projevovat emoce, nemůžeš být sentimentální.“ Jak potom můžete čekat, že muž, který neprojevuje emoce, který není sentimentální, kterému nedovolíte cítit… jak můžete čekat, že bude milovat? A když postrádá lásku, bude v životě nešťastný. A totéž se odehrává na druhé straně. Chtěl bych, aby všechny rozdíly zmizely. Každému by mělo být dovoleno všechno, co je pro člověka přirozené, ať už je to muž nebo žena. Pak bychom žili v bohatším světě plném bohatších lidí.

Muž myslí, žena cítí a city jsou iracionální. Pro muže je obtížné si představovat, ale žena si cokoli představí velmi snadno. Centrum jejího fungování je cítění, emoce, sentiment; její oči neustále naplňují sny. Tyto sny mohou být užitečné v poezii, v divadle, ale sny nedokážou pomoci v každé situaci; na druhou stranu jsou velkou překážkou na cestě k pravdě. Pravda není vaše představa, není to ani váš pocit. Pravda je vaše bytí. Ženu však velmi snadno přesvědčí její představivost – není to její chyba, je to její přirozenost. To jsou některé z rozdílů mezi muži a ženami. Muži jsou v podstatě skeptičtí, o všem pochybují, všechno podezírají; a proto jsou schopnější provádět vědecký výzkum. Pro ženu je obtížnější zabývat se vědou. Ale co se týče představivosti, pokud je jí to dovoleno – a nebylo jí to dovoleno už po staletí – pak se s ní nemůže měřit žádný malíř, žádný básník, žádný hudebník nedokáže jít výš než ona, žádný tanečník se jí nedokáže ani přiblížit. Může být obrovským přínosem při vytváření krásné planety. Dokáže ji naplnit písněmi, tancem a láskou. Ale naneštěstí jí muž nedovolil svobodně stát na vlastních nohou a přispívat životu. Polovině lidstva bylo zamezeno životu přispívat. Rozumím tomu tak, že tato situace vzešla ze strachu. Muž se bojí ženské představivosti. Bojí se jí, protože jakmile žena dostane svobodu tvořit, muž se jí nedokáže vyrovnat. Jeho pocit nadřazenosti, jeho ego jsou nebezpečné. Ze strachu, že jeho nadřazenost bude zničena a že všichni jeho velcí básníci budou vypadat jako trpaslíci a všichni jeho velcí malíři jako amatéři, je lepší, když ženám nedovolíme vzdělání, příležitost vyjádřit své pocity a projevit své srdce.

Základní pravdou je, že problémem muže je jeho rozum a problémem ženy její city. Jsou to překážky osvícení. Muž se musí vzdát svého rozumu; žena se musí vzdát svých citů. Jsou od osvícení stejně daleko. Mužovou vzdáleností je rozumová úvaha; ženinou vzdáleností jsou city srdce – ale vzdálenost je stejná. Muž se musí vzdát své logiky a žena emocí. Oba se musí vzdát něčeho, co je jim překážkou na cestě.

 .

Z knihy – OSHO – O emocích

..

…